I guess I'm getting old.

Vytvářím si takové své uniformy. Den co den vlastně nosím to samé. Staré levisky, košilové šaty nebo svetr k tomu, kabát (a v mém případě více je více a vrstvím obvykle rovnou dva přes sebe). Pokud bychom se v této zimě někde na ulici potkali, uviděli byste mě právě v tom. Právě v tom, s pletenou čepicí z malého krámku v Krakówě na hlavě a s šálou přes kabát, velikou a huňatou zrovna tak, jako hřejivá deka. Na to vsadím. 

Málo riskuji, sázím na kvalitnější materiály a střihy takové, o kterých jsem přesvědčená, že mi sedí. Jedině pak se z pouhých kusů látky stanou kousky, které budu milovat roky. Třeba tenhle kabát, který jsem si minulou zimu pořídila u holek z WinWinLove a jistě už přede mnou dělal radost někomu jinému. Kalhoty od Levi's, které jsem jednou objevila u mámy ve skříni a vím, že už nikdy nechci jiné. Nebo tyhle vagabondí boty, které se mnou tráví dlouhé zimní měsíce už druhý rok. Jsou to takové ty boty, které bych si s jistotou koupila znovu, protože jsem našla přesně takové, které se hodí snad ke každému zimnímu kabátu či podzimnímu svetru. A zrovna tak kabelka, navržená lidmi které znám a obdivuji a celá ušitá u nás, tím spíš že část výroby je i v mém rodném městě. A nebo šaty, z Pietro Filipi, navržené a ušité v Česku, z příjemné viskózy a se vzorem, který jen tak neomrzí. 

Myslím, že stárnu. A nebo dospívám, pokud to zní mému uchu lépe. A můj šatník je toho důkazem. 

I'm wearing

Pietro Filipi dress | WinWinLove vintage coat (and a bit of diy with H&M scarfs) | PBG Studio bag | Levi's jeans | Vagabond Shoemakers shoes from Freshlabels 

zaznamenala má milá

be the white deer

foceno na Nikon D750