THANK YOU, 2017.

Moji milí, starý rok je už dlouho za námi, já vím. Ale tenhle článek tu mám zrovna tak dlouho rozepsaný a nerada bych, aby zůstal takzvaně v šuplíku. Vždyť shrnout ten starý rok můžu i v půlce nového! O starém roce jsem psala už v tom minulém, a tak tomu bylo i předtím... tak proč narušovat něco, čemu můžu už říkat tradice? 

2017. Tolik se toho událo. T o l i k. Tolik, že teď když sedím nad prázdnými stránkami, musím chvíli přemýšlet, kde vlastně začít.

Možná tím, že ten rok se mi leccos nepovedlo, ale z těch neúspěchů se mi snad vždy podařilo nějak elegantně vybruslit, nalézt řešení a obrátit co možná nejvíce ve svůj prospěch. Něco zkrátka pokazit, abych se z toho mohla později poučit a udělat něco jinak.
A také bych pokračovala tím, že jsem zas o vlásek dospělejší, ale za to nerozvážnější a spontánnější než kdy dřív. Což je vlastně někdy i výhoda.

Fuerteventura, Island. Hned v březnu jsme vycestovali na Fuerteventuru, kterou jsem si zamilovala. Společně s rodinou a přáteli jsme procestovali celý ostrov a i když jsme viděli snad vše, co tenhle malý kus země nabízí, mám nutkání se tam vydat znovu. V květnu jsme vyjeli na Island, což byl naprostý protiklad sluncem vyhřáté Fuerte. Island byl splněným snem a místem, které mi k srdci přirostlo zrovna tak jako Fuerte. Projeli jsme oblast kolem Reykjavíku, turistickou jižní část ostrova a přemýšlím, kdy vycestovat a projet zbytek. Tahle země mě nepřestane překvapovat. Od náhlých změn počasí a dešťů, na které vám deštník nestačí, po nesčetné vodopády a barvy. Takové, které uvidíte jen na Islandu. A taky Dolomiti, Bratislava, Budapešť, Paříž a Berlín. Místa, která navštěvuji už pravidelně. Lednový Berlín, který jsem navštívila společně s výpravou Freshlabels. Objevovali jsme nové cool značky na berlínských fashion veletrzích. Paříž jsem navštívila společně s Yves Saint Laurent a Alex, se kterou jsme si naordinovaly ryze francouzskou atmosféru, procházky podél Seiny a navštěvování kaváren. V srpnu jsme pak po náročném létě vyjeli s Lukášem do Budapešti a užili si tak poslední letní dny ve městě, které mám tak ráda. Budapešť byla stvořená pro páry. No a v posledních pár letech taky pro milovníky kávy a brunchů.

Nedělej to, co tě nebaví. Nemá to smysl. V lednu jsem absolvovala své první zkouškové. Tehdy ještě na humanitních studiích. A jestli mě rok 2017 něco naučil, je to právě tohle - nikdy už nedělej to, co tě nebaví. Život je dost krátký na to abys pokoušela věci, které ti nedávají smysl.

Něco jako gap year. Nemělo smysl své trápení nadále prodlužovat, prošla jsem prvním zkouškovým, abych si kvůli práci zachovala status studenta a poté na humanitní přestala chodit úplně. Začala jsem cestovat, co jen mi síly stačily, vydala se na nová místa a poznávala svět i samu sebe. Nebýt onoho volného roku, neuvědomila bych si spousty věcí. Nevážila bych si toho, co mám teď. Neříkám že bych gap year doporučila, protože náš školní systém je nastavený tak, že pak nemůžete studium déle prodlužovat, ale pro mne to bylo to nejlepší rozhodnutí a řešení. O všem jsem vám napsala tady, což byl asi nejúspěšnější článek celého roku.

Arts. Kdo by to byl před rokem řekl, že budu chodit na ekonomku. Že budu studovat účetnictví, ekonomii a matematiku. Stalo se to ani nevím jak, pamatuji si, že jsem na přijímačky tehdy ani nechtěla dorazit. A pak jsem se dostala na Arts. Teď už vím, že nejít na humanitní studia a dostat se na Arts o rok dříve, neprošla bych zkouškovým. Věřím, že být na Artsu hned po maturitě, vzdala bych vše ještě před bojem. Taky jsem si uvědomila, že studovat jen kvůli titulu nemá smysl (což byla má jediná motivace pobytu na humanitních), škola mě musí především bavit, aby vše fungovalo. A tak jsem na Artsu a šťastná že můžu studovat obor, který mě baví.

Podnikám. Od června podnikám, pro studenta je podnikání jednodušší, a tak netrvalo dlouho rozhodnout se pro založení živnosťáku. A tak upadám do věčného koloběhu daňového přiznání ke konci března a dlouhatánských front na úřadech.

A s podnikáním se pojí práce, která mě baví. Starám se značkám o instagramy. Starám se o to, aby jejich profily byly hezký a lidem se líbily. O své práci nikdy moc nevyprávím, ale třeba se s vámi jednou o vše podělím. Je to práce, kterou mohu dělat z pohodlí domova, což je pro mne skvělé řešení toho, jak všechny své aktivity skloubit dohromady. Nemusím tak na osmihodinovku do práce, jsem pánem svého času a práci si můžu plánovat tak, jak mi vyhovuje. Na druhou stranu je to neustálá práce, ve které nikdy nemáte volno. Neustále přemýšlíš, kde co jak vyfotit. Pořád mi to v hlavě šrotuje, co bys mohla udělat jinak a líp. Někdy mám pocit, že se na svět dívám skrz čtvercový formát instagramu.

Instagram mi ale vůbec nevadí. Nevadí mi, že na něm trávím tolik času. Vždyť díky instagramu jsem v minulém roce potkala tolik úžasných lidí, z nichž někteří jsou mí opravdoví přátelé. Ohromně mě baví, jak prostřednictvím appky kolem sebe budujeme nějakou komunitu lidí se stejnými zájmy a hodnotami.

Knihy, knihy, knihy. V první půlce roku jsem četla o sto šest, s nástupem do školy šlo ale čtení stranou. Milovanýho Kunderu nebo Murakamiho vystřídaly učebnice ekonomie a managementu, které samozřejmě také ukrývají všechnu moudrost (alespoň toho ekonomického) světa, ale není to ono. Není to takové to usínání mezi řádky právě rozečtené knížky, pomalé večery s hrnkem čaje v jedné ruce a knížkou ve druhé... I tak se mi ale v tom nevelkém množství přečtených knih podařilo narazit na pár skvělých. Z nich nezapomenutelné jsou rozhodně 1984 a stále ještě rozečtená Remarqova Nebe nezná vyvolených. Skvělé kousky, které doporučuji i vám.

Netestovaná kosmetika. Dva roky nazpět jsem se o ni začala zajímat, minulý rok jsem se snažila co nejvíce dodržovat svá pravidla, tenhle rok jsem ale polevila. Nemělo smysl trápit se tím, že ani jedna z vyzkoušených netestovaných rtěnek neměla výdrž nebo všelijak jinak nevyhovovala. Ani to, že ten make-up zanechával nepěkné stopy na tváři. Po několika neúspěšných experimentech jsem zkoušení vzdala. Zkrátka a dobře, nemá cenu něco dodržovat v případě, kdy vám to nevyhovuje. A tak jsem sice zůstala u čistě přírodní pečující kosmetiky, ale u dekorativky si dovolila polevit. A najednou je všechno hezky v rovnováze.

Rok bez masa. Vyzkoušela jsem si rok bez masa. Doporučuji něco takového vyzkoušet každému z vás. Nemůžu mluvit o nějaké zásadní změně, protože maso jsem nikdy příliš nejedla, tohle byla spíš taková zkouška mne samotné. Když se zaměříte jen na vegetariánská jídla, otevře se vám nová škála chutí a kombinací, které byste asi s masem neochutnali. Také jsem nikdy nepřišla na chuť tofu, ale za to si zamilovala vegetariánský burgery. Mojí babičce to drásalo srdce a snažila se mě při každé návštěvě přesvědčit, že "ten hovězí vývar opravdu můžeš, tam žádný maso není", stejně tak jsem byla terčem desítek otázek, "proč že to maso nejíš"... Ale to k tomu asi zkrátka patří.

Udržitelná móda. Začala jsem se zajímat o udržitelnou módu. V mém překladu to znamená kupovat méně a přemýšlet více, snažit se recyklovat a upcyklovat. Mnohdy se mi tak podaří objevit, že ten medvědí kabát který byl na podzim trendy, má máma celou dobu ve skříni. Nebo zdědím koženou sukni po babičce. Udržitelná móda není drahá a nedostupná. Je zejména o tom, jak o našem oblečení smýšlíme. Zároveň jsme v létě s Ľubkou a Zuz navrhly upcyklovanou kolekci pro Kopparberg, což vlastně celou mou cestu za udržitelnou módou ještě více nakoplo.

Hugo. V červenci k nám přišel Hugo. Vracela jsem se tehdy z večeře s kamarádkou když jsem zavírala dveře, něco se mi připletlo pod nohy. Malá huňatá kulička. O našem setkání jsem vám už psala. Převrátil nám život vzhůru nohama a jako správný kocour je středobodem celé naší rodiny.

Samostatnost. Bydlím rok a půl v Praze. Je to tak dlouho a zároveň chvilička! Jsem tu doma a světe div se, zatím nemám pohnutky odstěhovat se někam daleko do hor a do lesů. Svoje město miluju se vším, co přináší. I s dlouhými cestami tramvají a nesnesitelným horkem, které v létě v Praze je.

Bydlení ve Vršovicích. Rok a půl v Praze a rok a půl bydlíme ve snovém bytě. Přesně takovém, jaký jsem si kdysi vysnila. S dřevěnými parketami, vysokými stropy a ohromnými okny s výhledem, o kterém si troufám říct, že se mi o něm tehdy ani nesnilo. Když jsem kdysi našla byt ve Vršovicích, nevěděla jsem do čeho jdu. Neznala jsem tu čtvrť a jediné co mě tam nalákalo byl právě tenhle byt, první který jsme objevili poté, co jsme se beznadějně snažili najít bydlení na Letné. A Vršovice byly to nejkrásnější místo, který mě mohlo pro první měsíce v Praze potkat.

Jóga. S jógou jsem začala někdy před rokem. Vždycky jsem myslela na to, že bych chtěla něco dělat pravidelně. Zařadit do mého týdne něco pravidelného je takřka nemožné, ale pravidelně cvičit jógu se mi víceméně podařilo. Tedy... začátkem a koncem roku. Jestli je na čem pracovat, tak jsou to pravidelné lekce jógy.

Jsem sobec. Teda trošku. Snažila jsem se myslet na sebe. Sem tam si udělat radost maličkostmi, vzdělávat se, cestovat a všelijak se věnovat sama sobě. Troufám si říct, že jsem se ponaučila a naučila říkat lidem ne, když je mi něco nepříjemného a něco se mi nelíbí. A nedělat první a poslední pro ty, kteří si to nezaslouží.

A jsem vděčná. Za cokoliv, cokoliv, co mi tenhle rok přinesl. Za to dobrý i špatný, za vše co se událo. Protože v životě věřím tomu, že to tak vše mělo být.