FLUFFY FRIEND.

Vyrůstala jsem s drsnosrstým jezevčíkem. Jmenoval se Čenda. Čenda měl předkus, což z něho dělalo zdaleka nejkomičtějšího jezevčíka, kterýho jsem kdy viděla. Někdy s úsměvem (a se vší láskou k mému bráchovi) doteď vyprávím, jak jsem si s tím jezevčíkem rozuměla víc než s vlastním bratrem. Když ale Čenda odešel, všichni jsme to těžce nesli a rodiče se zatvrdili, že už nikdy nechtějí psa mít.

Když vzpomínám na to jak skvělý bylo vyrůstat se psem tak vím, jak moc jednou chci psa mít. Ani ne tak pro sebe, jako spíš jednou pro svý děti. Aby taky měly toho svýho komického jezevčíka, zachráněnýho útulkáče nebo docela maličký štěně, který jim bude den co den dělat společnost a milovat je svou oddanou štěněčí láskou. Už několikrát jsem přemýšlela jak jen to vymyslet, jak skloubit studování, cestování a tu trochu volného času co zbývá na to, abych mohla nějakého útulkáče mít. Jenomže vždycky mi ze všech mých úvah vyšlo jen to, že být psí mámou je pro mne teď naprostý nesmysl. Nedokázala bych útulkáčovi dát vše, co bych mu dát chtěla. Nehledě na to, že jsme svazováni nesmyslným zákazem mít v bytě čtyřnohého kamaráda.

Inu, a víte jak se to tak stává, že když si něco usilovně přejete a myslíte na to den co den, má to nevyslovené přání tendenci se naplnit? Ani nevíte jak a vy najednou máte to, co jste si přáli? V mém případě to splněné přání tedy neštěkalo, nýbrž tenoulince mňoukalo. Tak nějak to moje přání zkočkovatělo.

A tak přišel Hugo. Z ničeho nic. V době kdy jsem si nejvíc přála mít psa jsem se seznámila s Hugem. Jednoho večera jsem se vracela z večeře s kamarádkou, zaparkovala auto před domem a když jsem se vracela zavřít vrata, zamotalo se mi pod nohy docela malé bílé klubíčko. To klubíčko bylo spíš než čímkoliv jiným hromadou bílých chlupů - a víc jak o chlupech by se dalo mluvit spíš o chmýří - choulilo se mi k nohám a pokoušelo se o něco, co mohlo vzdáleně připomínat mňoukání. Víte, něco takového nemůžete jen tak nechat jít si po svém. Myslím, že byste v sobě neměli ani kousek lidskosti, kdybyste to malé nalezenče nepochovali a nedali mu najíst. A kdo už měl s nějakým nalezencem tu čest tak ví, že dáte-li mu najíst, už je tak nějak vaše. Nehne se od vás na krok a vidí ve vás najednou celý svět (a tajně doufám, že nejen kvůli plné misce jídla). A tak jsme si osvojili nalezence, my kteří jsme vždy byli psí a o kočkách měli v hlavě plnou řadu předsudků. Nalezencovi jsme zanedlouho začali říkat jménem a tak se stalo, že se naše rodina rozrostla o dalšího člena. Hugo přišel, rázem vyvrátil všechny naše předsudky o kočkách a ihned si nás obmotal kolem tlapky. Stulí se nám do klubíčka u nohou a hlídá si nás na každém kroku, kam se hneme my, tam zamíří bílé tlapky maličkého tvorečka. Ráno mě ty samé tlapky budí přešlapujíce mi na prsou, dožadujíce se společnosti. Leze mi do misky s jogurtem a ví, že se o trochu podělím. Hlasitě vrní a já kdykoliv to zvíře zavrní pociťuju to, co naposledy s jezevčíkem. Zkrátka a dobře, bez Huga bychom nebyli kompletní.

A tak s Hugem neslavíme narozeniny, ale nalezeniny. Červencový, možná červnový dítě a ten nejchlupatější kocour, kterýho jsem měla tu čest kdy potkat. Teď už s námi bydlí půlrok, z maličkého drobečka je přerostlé kotě a víkendová rána pro mne znamenají budíček v podobě ťapkání tlapek po peřině a usilovného vrnění. Právě teď mi tlapkou asistuje při psaní. A tak, vážení, nezbývá než se tomu nejumazlenějšímu kotěti jít věnovat.

P.S.: Čest a sláva a doživotní přísun lásky (a masových kapsiček!) všem zatoulancům, kteří si u nás našli naše domovy!
P.P.S.: Máte to tu černé na bílém, že se jednou stanu kočičí mámou na plný úvazek. Čestný králičí kočičí!