THE TRUTH.

Neúspěch, o něčem takovém se těžko píše a ještě hůř povídá. Snad každý se rád pochlubíme úspěchem, něčím co se nám povedlo, spíš než abychom jednou přiznali, že jsme zkrátka šlápli vedle nebo něco nezvládli. O nezvládnutí nebo přešlapu by se v mém případě dalo mluvit v množném čísle. Už je to pár dní a týdnů, co jsem se vás ptala, zda-li by vás zajímalo, jak to s mým (ne)studováním je. Po dlouhé měsíce mi chodily zprávy "Páni! Pořád někde cestuješ! Jak to zvládáš?" nebo jste se mě ptali na návod k tomu, jak z volného času získat co nejvíce a cestovat o sto šest se školou i zaměstnáním. Odpověď je jednoduchá. Já totiž nestudovala.

Ale vrátím se více jak rok nazpět. Ještě před maturitu, do dob kdy jsem chodila na gympl na malém městě a odpočítávala dny, kdy složím poslední zkoušku, budu si užívat dlouhých prázdnin, najdu si byt v Praze a v neposlední řadě nastoupím na vysokou školu. V té době jsem myslela, že ona vysněná škola je Karlovka a Fakulta sociálních věd. Myslela jsem si, že víc než cokoliv jiného si přeju jít studovat marketing, obor s příslibem kreativního přístupu, žádné matematiky a skvělého kolektivu lidí. Obor, na který musíte složit scio testy a následně absolvovat vstupní pohovor. A právě scia pro mne byla jedním velkým neúspěchem. Ohromným neúspěchem, ve kterém jsem se topila termín od termínu víc a víc a nevěděla jak vyplavat. Trápila jsem se tím, spousta lidí kolem mne šla na dva termíny a dosáhla takových výsledků, o kterých se mi mohlo jen zdát. Mé výsledky se bezcílně motaly kolem šedesáti percentil, které neměly šanci dosáhnout na hranici přijetí. Když jsem šla už asi na páté scio testy, třásly se mi ruce a bylo mi do breku. Šla jsem tam s jedinou myšlenkou.

"Tohle já přece nikdy nemůžu zvládnout."

Teď už se tomu směju, ale víte co byl kámen úrazu, viďte? Vždyť já nikdy plně nevěřila tomu, že bych mohla ty přijímačky zvládnout. Já si nikdy nevěřila, že bych mohla na tu školu nastoupit. Vedle přihlášky na marketing jsem si dala i jiné, z nichž jsem jako záchranu vnímala ty školy, na které jsem se nakonec dostala. Byly dvě. Na jednu z nich byly přijímačky z překladu anglického textu. Můj přístup k těm přijímačkám byl naprosto odlišný. Věděla jsem, že něco tak primitivního jako je překlad textu musím zvládnout. Věděla jsem, že při množství lidí které na onu školu přijmou musím být mezi nimi. A věděla jsem, že není šance něco nezvládnout. A tak jsem se dostala na humanitní studia. Humanitní studia, o kterých jsem dva týdny po nástupu věděla že nejsou tím, co chci v životě dělat. Chodila jsem na přednášky a předměty, ve kterých se probíraly filozofické otázky a témata z historie, vybrala si všechny možné zajímavé předměty o umění a architektuře, jazyky. Vyčerpala jsem zajímavé předměty a tížilo mě, že v dalším semestru už nebude z čeho vybírat. První semestr jsem odchodila, školu měla dva dny v týdnu a po zbytek se snažila z volného času získat, co jen šlo. A pak přišlo zkouškové. Zkouškové, které sestávalo ze tří stěžejních zkoušek, ve kterém mi počet kreditů pro postup do dalšího semestru vystačil natolik, abych mohla složit jen jednu. Tu jednu jsem dala bez jakéhokoliv učení, jednoduše jsem přišla, vyplnila test a záhy prošla. Pravděpodobně jsem před testem brečela jak želva víc, než se na něj naučila. Mělo to smysl? Chodit na školu, která nabízí nepřeberné množství možností, z nichž nejtěžší je si vybrat? Na školu, ve které se nic naučím všechno a ve výsledku nic?

Když něco dělám, musí mi to dávat smysl. Absolutní smysl, musím vědět, proč to všechno dělám a proč tu vlastně jsem.

V tom měsíci zkouškového, v lednu, jsem si prošla něčím jako osobním zhroucením. Doteď to sama nedokážu popsat, protože jsem takový stav do té doby neznala. A myslím, že do ledna jsem nezažila depresi. Tohle slovo a jeho pravý obsah mi bylo doposud neznámé. Jsem v podstatě vyrovnaný člověk a jen málo věcí mě dokáže doopravdy rozhodit. Jenomže trápit se tím, že měsíc nevycházíte z bytu o šedesáti metrech, venku je zima a vy jste opět nedodělali další práci, kterou jste dnes chtěli odeslat, mě zkrátka užíralo. Připadala jsem si naprosto neschopná a opět, pořád jsem se ptala, jestli má něco z toho smysl. Trpěla jsem nejen já a moje už tak dost nízké sebevědomí, ale i všichni okolo. Někteří kamarádi, o kterých jsem myslela že jsou opravdoví přátelé, to se mnou nevydrželi. Na otázku kdy půjdeme na kafe jsem pár týdnů odpovídala "Ještě nemůžu, musím se učit." a "Mám hodně práce do školy." Jenomže to nebyla úplně pravda. Já totiž ze všeho nejvíce prokrastinovala. Esej, kterou by mi trvalo sepsat za dva dny, jsem psala dva týdny. Pouhý překlad mi trval nesmírně dlouho. Co na tom, že jsem za práce dostávala jedničky. Jednoduše mě to nenaplňovalo. Po zkouškovém jsem věděla jediné. Že tohle nemůžu a nechci absolvovat. Že to nemůžu tři roky bezcílně táhnout od zkouškového ke zkouškovému a namlouvat sama sobě i okolí, že mě humanitní studia baví.

Věděla jsem jen to, že chci být ze všeho nejvíce šťastná. A že život je příliš krátký na to abychom dělali věci, které nás nenaplňují.

V tom období jsem snad poprvé v životě neměla ponětí o tom, co chci dělat a v životě dokázat. Nevěděla jsem co bude zítra, natož za pár let. Jenomže vězte, že někdy je v pořádku nevědět. Nevědět chvíli co se životem a hledat cestu. Opatrnými krůčky našlapovat a zkoušet. A když se to nepovede, vykročit znovu. Pociťuji, že v naší společnosti je kladen ohromný tlak na to, abychom měli svou kariéru dokonale naplánovanou. Když se vás někdo zeptá na čem zrovna makáte, očekává že vychrlíte pět různých projektů a neočekává odpověď "víš, teď vlastně nedělám nic... dávám si pauzu a  chvíli na rozmyšlení, co budu dělat dál" Taková odpověď je skoro nepřijatelná. Ale proč? Ta má pauza trvala něco málo přes půl roku. Za toho půl roku jsem si uvědomila spoustu věcí. Třeba to, že jsem ohromně vděčná rodičům za to, že mě nenutili sbalit si kufry, vrátit se z Prahy domů a vyzkoušet si práci v nějaké místní továrně. Že mě zkrátka do ničeho netlačili a nechali mě vytvořit si svůj vlastní plán. Možná jsem chvíli nevěděla co se životem a jakým směrem chci směřovat, musela se dvakrát spálit abych se jednou (a provždy) poučila, ale to všechno mi poskytlo čas. Čas postavit se na vlastní nohy, osamostatnit se, objevovat, cestovat, potkávat inspirativní lidi a navazovat nové kontakty. Čas zapracovat sama na sobě. Něco mě ale hnalo vpřed, i když jsem neměla žádný cíl. Bylo to právě ono množství získaného času. Pocit svobody a pocit svobodně se rozhodovat. Za toho půl roku jsem si založila živnosťák, vyzkoušela si život na volné noze, fotila pro šperkařskou značku šperky za statisíce i žehličky a fény pro všem známý brand. Naučila se vydělávat si blogem abych rázem zjistila, že to není to hlavní, čím se chci v budoucnu živit. Naučila se jednat se spoustou lidí - i takových, kteří jsou někdy nepříjemní až až. A vedle nich se seznamovala s těmi, kteří mě ohromně inspirovali, v určité životní situaci podpořili nebo sami obohatili. Začala jsem cvičit jógu, abych díky ní porozuměla svému tělu i sama sobě. Vycestovala jsem na dva velké roadtripy a pár menších ryze spontánních cest, splnila si sen a viděla Island abych zjistila, že se jednou musím vrátit zpět. Absolvovala jsem další scio přijímačky abych se přesvědčila v tom že jsem stejně tak mizerná, jako rok nazpět. Smířila jsem se s tím, že si za studium zaplatím nemalé částky. Že chci-li studovat to co mě baví, musím si k tomu najít cestu jinudy, i třeba přes soukromou školu. Byla jsem s tím faktem smířená natolik, že už jsem chtěla zahodit poslední přijímačky, na které jsem se přihlásila. Dva dny před termínem jsem chtěla odjet někam hodně, hodně daleko a neprožít další selhání. Byly to přijímačky na Arts Management, na které jsem nakonec odevzdaně šla, nedělala si z nich těžkou hlavu, vyplnila testy z angličtiny, logiky a kulturního přehledu s vědomím, že jsem zas všechno dočista pokazila. Ale víte co? Ono to nakonec vyšlo. Ono to vždycky vyjde, když si z toho neděláte těžkou hlavu a ponecháte všechno osudu. Však ono co se má stát stane se. A já se tak dostala na Arts.

Všechno jednou musí skončit. Těch pár měsíců bylo skvělých a budu na ně s úsměvem na rtech a s hlavou v oblacích vzpomínat. Naučily mě totiž strašně moc. Naučily mě zpomalit v nepolapitelném tempu velkoměsta. Naučily mě trpělivosti. Naučily mě hledat své tak pošlapané sebevědomí. Naučily mě samostatnosti a odhodlanosti. A jestli jsem ztratila rok? Ale kdeže. Nejspíš mě neuslyšíte povídat o tom, že jsem nějaký čas ztratila. Jediné co mohu povědět je to, že jsem ho získala. Když ohlednu nazpět zjišťuji, že to do sebe všechno zapadá jak kousky skládačky.

A že to tak zkrátka mělo být. Zrovna tak a ne jinak. Že v životě ne vždycky jde všechno podle plánu a mnohdy musíte spadnout, abyste začali zas odznovu.

Teď už vím, že to tak mělo být. Že ten rok byla mezizastávka na cestě za mými budoucími splněnými sny. Teď je můj první týden na Artsu. Užívám si ho se vším všudy, jsem zas jednou ten zmatený prvák co se ptá všech na cestu do menzy, knihovny a učebny číslo SB333. Užívám si ho i s vědomím, že to všechno nebude růžový a vlastně dost obtížný. Že i když budu studovat umění a kulturu, ekonomii a účetnictví se nevyhnu. Když to všechno vyjde, bude ze mě manažerka umění, budu dělat v produkci, pracovat v galerii nebo divadle a nebo vám pomůžu rozjet váš vlastní projekt. A nebo mezi tím ještě desetkrát změním názor a budu někým dočista jiným. Kdo ví? I kdyby to napodruhé přece jen nevyšlo, mám v záloze řádku dalších záchranných plánů Bé, ve kterých vysokoškolský titul nehraje žádnou roli. Však nežijeme ve ve společnosti, ve které nás definuje jen výše dosaženého titulu. Žijeme ve společnosti, ve které si svou cestu každý utváří sám. Ve společnosti s nepřeberným množstvím možností, ve které se pro každého z nás najde místo a hlavně to, co nás bude bavit a naplňovat. ♡