stylishwhiterabbit: FOURTH DAY OF ICELAND.

Čtvrtý den na cestě, čtvrtý den tomatových polévek z konzervy od Warhola, kompotovaných broskví a těstovin v rendlíku, čtvrtý den nocování v autě ve spacáku (ze kterého vám kouká jen nos) a ranního probouzení v přírodě. Za ty čtyři dny jsme viděli bezpočet vodopádů a přesně (v tom jsem si jistá) žádného papuchalka, stačili se třikrát ztratit, zažít na Island nevídaně vysoké teploty a slunečné dny, za kterých už se Islanďané opalují.

Už tehdy když jsme kupovali letenky jsme věděli, že to bude jen krátké setkání s Islandem. Že se jen seznámíme s místem naprosto neznámým, abychom se sem někdy vrátili na déle. Po těch čtyřech dnech na ostrově v zemi ohně a ledu vím jistě, že setkání je to sice první, ale zdaleka ne poslední. Naši přátelé se na Island vracejí opakovaně a mnohdy čelí dotazům "Copak tě to tam ještě neomrzelo?" a "Není snad načase objevit něco jiného?" Já jim naprosto rozumím. A vím, že jednou se sem vydáme třeba za polární září a tuhou zimou. A že to snad nebude dlouho trvat, než se znovu shledáme.

Vík.

První dnešní cesta směřovala do Víku. Vesnice na jihu ostrova, kde najdete třeba poštu nebo doktora. Je jako učebnicový příklad islandského města, najdete tu snad vše, co je třeba. Sámošku, hospodu, kavárnu i informační centrum. Dominantou města je malebně usazený kostel na kopci nad městem a černá pláž, z níž jsou z povzdálí vidět černé skály Reynisdrangar čnějící z moře. My jsme viděli vše zahalené do mlžného oparu, první den se nám pokazilo počasí a později jsme se dozvěděli, že jsme zažili menší prachovou bouři. Pro nás něco nevídaného, pro Islanďany častý jev.

Reynisdrangar.

Reynisdrangar, neboli Trolí skály. Za dobré viditelnosti je vidíte z Víku (tuším, že z Víku se dostanete až skoro k nim) i z Black Beach, ale i když nás toho dne doprovázel všudypřítomný mlžný opar, dostaly skály na fotkách té správné mlhavé islandské atmosféry. Při pohledu na ně si zas připadáte jak ve scéně z Pána prstenů.

Black Beach.

Pravděpodobně budete čelit davům turistů, nicméně černá pláž za zastávku stojí. Kromě černočerného písku, jak je z názvu patrně jasné, se tahle pláž pyšní ohromnými kamennými varhany a vysokými vlnami, u kterých se dá o vodě mluvit jako o živlu. Ty jsou tu nevyzpytatelné a není radno příliš se přibližovat břehu. Přesně ne tak, jako kluci, myslím že na poslední fotce je jasně vidět, jak dopadli. Sušili se celou dobu, co jsme my dali objevování trosek letadla.

Dyrhólaey.

Mys Dyrhólaey, neboli Brána Islandu. Na skalní útvar co vypadá jak brána je možné dohlédnout z malebného majáku. Malebný by byl, kdybychom se k němu nevydali v silném větru, kterému se těžko čelilo. Měla jsem pocit, že nedržet se zuby nehty Lukáše, neujdu ani krok... A nebo rovnou odletím. Mají tu být k vidění hnízdící papuchalci, ale to že jsme žádného neviděli už jsem psala, viďte?

Solheimasandur Plane Wreck.

Trosky zříceného letadla jsou přímým úkazem dopadu většího a většího množství turistů navštěvujících Island. Ještě pár měsíců nazpět se dalo dojet autem až k vraku, teď už je bývalá cesta zahrazená na samém začátku, bylo tu vybudováno velké parkoviště a k letadlu musíte po svých. Spoustu lidí cesta odradí, ale stále tu je řada takových, co se po svých vydá. Pro nás byl vrak letadla takovým must-see místem na Islandu, z povídání přátel jsme usoudili, že to bude stát za to. K letadlu jsme se nakonec vydali ve třech. Cesta vůbec není dlouhá a pokud se vám poštěstí mít dobré počasí, je i příjemná. Je fascinující, že jdete hodinu pěšky a kolem vás široko daleko nic. Připadáte si jak pilot z Malého prince, co ztroskotal se svým letadlem a bloudí pouští. Pouští, co vypadá jak měsíční krajina. Malého prince sice nepotkáte, ale trosky letadla se vám nakonec ukážou v celé své dramatické kráse. Až jednou na Islandu budete, letadlo si nenechte ujít.

Chápu že člověk je tvor zvídavý, a tak musí celý vrak prozkoumat na vlastní dotek. A chápu i to, že člověk je tvor selfiečka a skvělých fotek z dovolené chtivý, ale co nechápu je to, že lidé musí po troskách letadla lézt. Pravděpodobně nejste Justin Bieber, abyste vrak letadla sjížděli na skateboardu a vypadali při tom cool. Vrak už tu dlouho nevydrží, bude-li čelit náletům fotkychtivých turistů, kteří se drápou po jeho trupu na vrchol. Jen za tu chvíli co jsme u vraku letadla strávili se na něj vyšplhali dva.

Seljavallalaug.

Seljavallalaug byl snad úplně prvním nebo alespoň jedním z prvních přírodních bazénů na Islandu. Těšila jsem se na něj ohromně a doufala, že bude přesně takový, jako sliboval instagram. Je usazený do údolí, kolem zelené hory a zasněžené vrcholky, vodopády stékající z nich, vše působilo malebně a vybízelo k vykoupání. Při bližším prozkoumání samotného bazénu mě odradily chuchvalce řas, až v nezdravé barvě a množství. Mít možnost se hned poté vykoupat v čisté vodě, asi bych se vykoupala, takhle jsem se ale neodvážila. Voda navíc rozhodně nebyla tak teplá, jako jsem předpokládala. Samotný pramen byl skoro vroucí, nedokázal ale ohřát bazén natolik, aby ve vodě bylo delší dopu opravdu teplo. A poslední fakt, který mě zarazil - o Seljavallalaugu se mluví jako o tajném koupání, o kterém moc lidí neví. Jenomže to tam bylo jak na Václaváku. Došli jsme sem dvakrát, jednou za bílého dne, kdy jsme usoudili že mnohem lepší bude zajet si sem v noci, kolem dvanácté, kdy by tu nemuselo být ani živáčka. Opak byl pravdou, uvažovalo tak více lidí a my se tak stali účastníky hromadného koupání. Nicméně za zastávku stojí, cesta k bazénu není dlouhá a jeho okolí krásné. Koupání zvažte sami, třeba nejste takové padavky jako já, nebo budete mít štěstí na čistší vodu. ♡