stylishwhiterabbit: HAPPILY EVER AFTER IN MY LEVI'S.

Jak králík ke kalhotkám přišel bylo to první, co mě napadlo.

V době, kdy každá věc má příběh, všechno musí být bio a eco (nebo přinejmenším ze sekáče či ručně vypěstované & s láskou sbírané), v době, kdy i já si myslím, že jsem poctivá a s příběhem, protože jsem ze zelených šumavských luhů a hájů, v té době zatoužilo srdce králíkovo také po jednom takovém příběhu. Už by se zdálo, že těch příběhů je přespříliš, až moc a už jednoho i nudí, ale snad se neunudíte při králíkových slovech!

Chtěl by vám povědět, jak se dostal ke svým leviskám - a zůstaňme v množném čísle, prosím vás - protože to je příběh o jeho náctiletém a poté o něco starším a uvědomělejším já, které přišlo k zásobě levisek. Moje máma ty levisky nosila. Zřejmě hodně a dlouho, soudě dle onošených švů a ošoupaného štítku. A zřejmě také hodně dávno, protože když jsem je na sebe vzala prvně, našla jsem v kapse sepranou ruličku papíru, účtenky z podniku, ve kterém pracovala, když ještě neměla tušení, že jednou budu já a můj brácha a že jednou ty levisky budu nosit po ní.. Když mi bylo asi patnáct, přinesla mi jich celou hromadu, a já je po menším přezkoumání (cože, široký kalhoty? to myslíš jako vážně jo?) a přeměření (to je mi volný a dlouhý) odmítla. Letěly někam na vyhození - však když je nechce nosit dcerka, tak kdo poté? A pak do příběhu vstupuje moje babička - máte taky takovou tu babičku, co schovává všechno co se vám zdá nepotřebné, aby se pak ukázalo, že je to třeba? - no, a to je asi k babičce vše. Ony vyhozené levisky mi po letech přinesla, pečlivě uschované, jen je obléct na sebe. Voilá!

A tak králík ke kalhotkám přišel. Chodí v nich ráno k Antonínovi pro chleba a odpoledne do Grébovky, s knížkou pod paží a nečím dobrým na zub. Přál by si, aby v nich vypadala stejně tak jako Mija Flatau nebo Camille Rowe, ale spokojí se s tím, že jsou to vlastně ty nejvíc nejlepší kalhoty pod sluncem. (A s příběhem.)

P.S.: Všem, co se mě ptají, kde jsem sehnala své vintage levisky.