LAST DAY IN PARADISE.

Povídám vám o tom zas a znovu - však už sami moc dobře víte, čemu králík propadá. Při čem se mu rozbuší srdce ve zběsilém rytmu, pro co má nadšení a nebojí se toho vychutnávat plnými doušky. Víte, že králík je milovníkem dlouhých víkendových snídaní a večeří ve dvou, milovníkem čaje spíše nežli kávy, že se plně oddává kavárenskému povalečství i zběsilému cestování, že se zbožňuje vůni nových knih a bílého papíru, na který kreslí. Že zbožňuje šustění papíru, ze kterého vybaluje nový kousek do své skříně a o mnoho méně raději má stav na kontě poté, co si takový kousek pořídí. Že má rád architekturu a umělce, zejména ty lokální, a knihy o nich. Že poctivě navštěvuje výstavy a akce, fashionweeky a designbloky. Víte, že miluje minimalismus, ale tuze rád si dopřává i barevný kýč. Že má rád zrovna tak jemnou bílou barvu, jako opulentní zlatou, co odleskává se mu v očích. Víte kam tím vším mířím? Možná ano, možná ne. Každopádně, jednoho dne jsme se s mužem oddávali všemu, čeho se mému srdci králičímu jen zachtělo. Toho dne jsme zašli na výbornou lívancovou snídani do milovaného Místa, pokračovali malým průzkumem obchodů (a teskněním, že na začátku sezóny se nového kabátu nedoplatíte), vzali to oklikou přes polovinu Stověžaté a zdaleka nekončili barevnou výstavou Last Day in Paradise v prostorách bělostného Mánesu. Já končila až k ránu na maturitním plesu. Den dle králíka, jako vyšitý! 

PS: Pasta Oner fakt umí. Umí natolik, že jsem schopna odříci všechny své minimalistické teze a pozvat si ho na vymalování vysněného bílého bytu. Třeba možná. Jednou. Ale zatím pokukuji po jeho printech. Alespoň. Nic se nemá přehánět. Zlaté lízátko by mi prozatím také stačilo.