JAK JSEM MĚLA KOCOURA

Každý to znáte, né? Kocoura, kocovinu, vopici nebo opici. A já to všechno dohromady zažila jen jednou, za to pořádně. Se vším všudy, se silnou indispozicí následující den, s pocitem, že se mi rozletí hlava jen při pomyšlení na láhev ginu. Jestli vás zajímá, jak jsem pár hodin po tom všem vypadala, tak jste tu správně. 

Zlobivý králíček. Abyste rozuměli, nepiju. Dám si sklenici sladkého vína a mé maximum je tequila (tu pít musím když se učím španělsky, no né?) Nepiju, protože mi to nechutná, protože to není hezký a protože všichni kolem mě jsou abstinenti. Nepiju, protože k tomu nemám důvod. 

Jenomže já ho tenkrát měla. S láhví ginu v ruce jsem rebelovala proti Nejmilejšímu a všemu, čím mě kdysi doháněl k šílenství a naprosté zoufalosti. A s tím ginem jsem to nemálo přehnala. Tak moc, že jediný, koho jsem chtěla následujícího dne vidět byl jedině ten, proti komu jsem rebelovala. Protože jsem věděla, že on jediný mě z toho dostane. Přijel pro mne a smál se tomu, jak jsem se zřídila. Nenechal mě fňukat. Vytáhnul mě na procházku městem, k Novému divadlu, kde vytáhnul foťák a mé kocovinové utrpení navždy zvěčnil. 

Lidé mají dostávat další šance, není to tak? Každý někdy chybuje aniž by si uvědomil, co tím druhému způsobí. Já kdybych tu další šanci tehdy nedala, nebyla bych tam kde teď. Nebyla bych milující a milovaná, nebyla bych šťastná a možná ani on by nebyl šťastný. Nebyli bychom to jen my dva. To je to, co jsem si uvědomila až s odstupem času, půl roku po celé té události, šťastná a spokojená. 

PS: Pozvání na gin s tonicem zásadně odmítám.

kalhoty, bunda, triko - H&M

boty - Vans Era